První srpnový den 2011 se sešlo k tréninku šest psovodů na zámku v Červené Řečici, aby si po delší pauze psi procvičili pachy v sutinách.

Nálada byla správně a letně dovolenková, přesto, že jsme sluníčko již dlouho neviděli. Věra K. ráno poslala stopařům tác chlebíčků a od Dany H. jsem obdržela košíček pravých hříbků, které jim prý rostou za chalupou.

Když jsme se chystali na druhé kolečko vyhledávání, přiběhla udýchaná slečna z ubytovny u Pípalů a prosila o pomoc při vyhledávání ztraceného člověka své známé z Mladé Vožice. Všechno se pak odvíjelo dost rychle, několik informací a pokynů telefonem, Marie bleskově přinesla každému obložený chleba na posilněnou, doplnili jsme zásoby vody, zkontrolovali výstroj, batohy a hlavně baterky, protože se začalo stmívat. Sesedli jsme se se psy do aut a vyrazili směrem na Pacov. Cestu nám zkomplikovala objížďka a 5 km před cílem nám telefonovali, že se ztracený pán sám vrátil domů.

Chtěli jsme se otočit a odjet, ale pak jsme pokračovali k cíli, abychom pozdravili člověka, který prožívá velký boj sám se sebou a svojí těžkou nemocí, rakovinou. V takových chvílích chce být člověk někdy sám a zapomene na svojí rodinu, ty nejbližší, kteří prožívají chvilky beznaděje a strachu.

Na místě ještě byli příslušníci policie, zástupci rodiny a jejich známý, který měl upřímnou radost, když viděl mezi záchranářskými psy rotvajlera. Mladí manželé se ještě nevzpamatovali z nepříjemné události a byl na nich vidět prožitý stres, ale tatínek, který se vrátil, se stihnul převléci do svátečního a velice mile nás přivítal. Představili jsme mu naše hafany, které si pohladil, byli to zrovna zástupci široké řady plemen - zlatý retriever Ron Marie P., labrador Ben Jirky S., rotvajlerka Bona Věry K., rodhézský ricbek Aischa (držitelka i zkoušky canisterapie) Dany H., nova scotia retriever Chiper - Tomáše P., bouceron Tyros Honzy B. a moje vlkošeďačka Gája. Psi do temné noci krátce zaštěkali, pozdravili a dostali za to pohlazení. Rozloučila jsem se za nás všechny a popřála hodně sil i uznání. A upozornila na to, že je dobré vědět, že někomu scházíme, když se ztratíme. Doporučila jsem, ať si udělají zítra slavnostní, dobrý běd a pán řekl, že to bude kulajda, ať na ní přijedeme. Je to ale trochu z ruky, tak si ji raději uděláme doma, s těmi našimi v rodinném kruhu.

Nebyl to zbytečný, i když stokilometrový výjezd, odjížděli jsme s dobrým pocitem, protože víme, jakou podporu a naději dáváme členům rodiny ztracené osoby. On sám pak musel být potěšen vědomím, jak jeho dětem na něm záleží, že ho mají rády a to mu určitě dá velkou sílu.