Dnešní uspěchaná doba přináší s sebou nejen radosti ze života, ale i stres. Která generace je stresem více postižená, starší, střední nebo ta nejmladší? Těžko říci, ale každý má svých starostí dost a většina neví jak je řešit. Nejlepší recept na stres je ale relax, odejít do přírody, pročistit si hlavu, vnímat krajinu kolem sebe a zapomenout na problémy, které nás tíží........
V úterý odpoledne 18. ledna mě oslovil soused, kterého požádali vzdálení příbuzní o pomoc při hledání ztraceného syna. Mladý student, údajně bez problémů, opustil svůj domov již po půlnoci a celý den nedal o sobě vědět. Mobil i peníze nechal doma a nenapsal žádný vzkaz. Zoufalí rodiče se již spojili s policií, ale nedokázali jen tak čekat, až se chlapec sám vrátí a požádali nás o pomoc.
Začalo se stmívat a jednat se muselo rychle, abychom se dohodli s rodinou, zmapovali okolí a vyjasnili si podrobnosti, než by se povolala na druhý den pohotovostní jednotka. Šest našich členů včetně Marie s atestovaným psem byli na místě velice rychle. Členové rodiny byli šťastní, v tom ohledu, že se něco děje, nedokázali by jen tak vyhlížet oknem a doma byl v pohotovosti děda s babičkou.
Prohledali jsme opuštěné usedlosti, chaty, starou hájovnu, část lesa, posedy, lesní údolí s řekou, kde nás udiveně pozoroval nad vysokým mostem jen měsíc v úplňku. Při hledání v údolí si Ron, zlatý retrývr i nechtěně zaplaval.
Při přejezdech autem jsme pozorovali dvě asi půl roční štěňata, která se snažila za jízdy nastupovat do aut. Při zastavení jsme je nakrmili a jeli dál, přednější byl člověk, snad budete mít štěstí pejskové.... Takový smutný den.
Společně jsme pak odjeli na obvodní oddělení policie, která si mimo jiné ověřila, zda-li jsme způsobilí k zásahu. Dohodli jsme se na další spolupráci, rozloučili jsme se s unavenou rodinou, kteří se chovali statečně a jeli jsme se domů, abychom druhý den pokračovali v hledání syna. Byl to smutný návrat, ale rodiče ztraceného chlapce nám děkovali za podporu a naději, kterou jsme jim prokázali svým příjezdem a zájmem.
Rozjeli jsme se unavení do svých domovů, ale asi po 10 km Jirka Samek telefonoval: „Já jsem ho našel!" Unavený chlapec, který ušel přes sto kilometrů směrem k rakouským hranicím se nakonec vracel domů. Zdráhal se nastoupit do auta, ale hasičská uniforma ho přesvědčila. Otázka je, jestli by se vrátil domů hned nebo později, ale co bylo nejdůležitější, že už se nemusela máma, táta, sestra, celá rodina trápit. Jak by se jim těžko ulehalo s vědomím: „Kde je ten náš kluk?!
Dostali jsme pozvání na čaj a lívance, nakonec jsme podebatovali. Dostali jsme příspěvek na benzín a velké díky. I když si náš pes nezaštěkal, byli jsme na správném místě, hlavně, že se o nás ví.
Poděkování za účast na rychlé akci patří Marii Pípalové s Ronem, Jirkovi Nečasovi, Jirkovi Samkovi s Benem, Oldovi Pečenkovi s Dýnou a Jirkovi Vlachovi a Atilou.
Kasalová Květa